Ze života městské fauny

 Pozoruji mladé pasáčky s proutkem v ruce a vzpomínám na vyprávění babičky, která jako malá vyháněla krávy na pastvu. Hlídání dobytka během dne je úkolem mnoha dětí a s tím bohužel souvisí vysoká negramotnost etiopské populace.

James Bruce, skotský cestovatel, který v 18.století objevil pramen Modrého Nilu, kritizuje ve své knize krutý etiopský způsob pojídání masa ze živého zvířete. Popisuje situaci, kdy tři vojáci odříznou dvě velké porce hovězího z krávy, poté ránu uzavřou naříznutou kůží a pokračují v cestě dál. Bylo nám řečeno, že to není pravda. 
Místní zvyk pojídání syrového masa (z mrtvého dobytka) má údajně původ v době dávných náboženských nepokojů. Obyvatelé, kteří byli nuceni přejít na katolickou víru, utíkali do okolních lesů. Večer, kdy se vařilo a opékalo, je prozrazovaly ohýnky, které byly z města vidět, a mnozí tak byli dopadeni. Aby tedy přečkali v těchto úkrytech v bezpečí, přestali maso tepelně upravovat a naučili se ho jíst syrové. Postupem času si na to zvykli a dnes je syrové jehněčí místní pochoutkou.

Kdopak okupuje etiopské telekomunikace? 

Při pořizování kozího obrázku ke mě pohotově přiskočil mladík, že prý jsou kozy jeho a za fotku mu mám zaplatit. Než mě to stihlo dopálit, prohlásil, že je to vtip a oba jsme se zasmáli.

O co těžší je život lidí, o to méně se dbá na zvířata. Přeprava svázaných koz na střeše autobusu pro mě byla noční můrou. Úsměvnější pak může být domorodec, který naloží kozu na záda jako baťoh a vyrazí na kole do města. Podobně to ostatně dělal můj prastrýček na venkově. Vést ovci na provázku je celkem v pořádku, pokud jí ho přivážete kolem krku. Místní ovšem nepochopitelně preferují provázek na noze, takže ovce pak kulhá o třech nohách a zraněných zvířat je tu k vidění bezpočet. A když není provázek, chopí se jí dva místní každý za jednu přední nohu a ovce pak vykračuje na zadních jako malé dítě mezi nimi. No a transport slepic na tržišti hraničí s týráním zvířat. Alespoň si ale domů donesete celkem čerstvé maso...

Divoce žijící ptactvo je na tom lépe a milovníci ptáků si v okolí jezera Tana přijdou na své. Německá organizace NABU, pro kterou pracujeme, se snaží vytvořit kolem jezera rezervaci Unesco. Jeřáb, kterého má ve znaku, teď pobývá v našich evropských krajinách. V zimě se ale přesune právě sem a tak, pokud mu dokážeme uchránit území pro přezimování v Africe, zachováme si jeřáby i u nás.

Vepřové se tu prakticky nejí, jediného vepříka jsme zahlédli v centru Bahir Daru a majitel se nám ho snažil neodbytně prodat. Pravděpodobně skončí na nějaké bujaré oslavě turistů.

Oslíci a koně přepravují náklad i lidi. Za těžkou práci se jim nedostává uznání a kolikrát se mi jich zželí. Tak jako králi Johanesu I., který v 17.století uzákonil pravidlo, aby každý oslík nesl na hřbetě krom nákladu a jídla pro majitele i svačinu pro sebe a aby si tak mohli odpočinout společně.

Hrochům je hej. Flegmatický pohodář a jedno z nejnebezpečnějších zvířat, pokud se mu ocitnete tváří v tvář, nám nepředvedl žádné vodní radovánky, jak jsme očekávali. Nechal se bez hnutí omývat proudem Modrého Nilu a my ho málem považovali za jeden z balvanů

Při návštěvě organizace Dream light, která se ve městě stará o sběr odpadků, nás u vstupu přivítala tahle opička na provázku. Dost možná si jí přivezli z lesa, což je oficiálně nelegální. Volně žijící opičí rodinku jsme viděli jen jednou.

A koneckonců i my si občas připadáme jako zvířátka k pokoukání. To třeba jít si zaběhat za bílého odpoledne znamená atrakci pro celou ulici a člověk při tom nasbírá desítky kamarádů spoluběžců... :)