Posaďte se, prosím

Lvi, opice, hroši, pelikáni, legendy, kostely a příběhy z historie, to všechno a nejen to můžete objevit ukryté v lavičkách, které lemují hlavní třídu vedoucí podél jezera v Bahir Daru. Autorem je místní umělec, který některé kousky podepisuje vyrytím svého jména a telefonního čísla. Potkáte jich desítky a na každé se sedí trochu jinak - co lavička, to originál. Nehledě na umělecké kvality je to bezvadný nápad a taky jediná ulice ve městě, kde si můžete posedět.

 Jak se píše a praví, kdybyste mohli navštívit jen jediné místo v Etiopii a neměli vidět nic jiného, pak jeďte do Lalibely. Neslavnější z lalibelským kostelů, vytesaných do skály, je zobrazen právě na této lavičce(nahoře), resp. jen jeho polovina. Celý kostel má půdorys kříže, což je jedna ze tří místních forem křesťanských staveb. Další dvě jsou kruhová a obdélná, kterou známe z našich měst. Do měsíce se snad přesvědčíme o krásách Lalibely na vlastní oči.

 

 S výhledem na jezero jsme se usadili na další lavičku a pozorovali rybáře na hladině. Ten je zobrazen na jejím opěradle ve své tradiční loďce z papyru. Je obdivuhodné, jak obratně se rybáři na této konstrukci ze svázané suché trávy pohybují, někdy se skoro zdá, že je loďka prakticky pod vodou a oni jakoby chodili po vodě. Na lov vyráží brzy ráno, aby rozhodili sítě. Než je pak vytáhnou, nahánějí ryby do sítí několikerým plácáním pádla o vodní hladinu. To vyplašilo i nás. Nakonec připlouvají s plnými loďkami zpět, aby si obyvatelé města mohli pochutnat na rybím guláši.

 Zájemcům o amharský jazyk poslouží další lavička. Je třeba začít u abecedy, která je podobná té arabské, a u výslovnosti, která některými souhláskami připomíná ptačí skřehotání nebo sibiřské hrdelní zvuky. My na sebe byli hrdí, když se nám po dvoutýdenním tréninku podařilo zvládnout amharské "děkuji" - "amesegenalo".
 

 Vedle jedné olympijské stojí několik reklamních billboardů. Místní mladíci vynálézavě využívají jejich kovovou konstrukci jako outdoor fitness. Přitahují se, ručkují a klábosí. Když ráno probíhám kolem, zdravíme se pokynem hlavy a úsměvem.

 Televize nechybí téměř v žádném místním lokále. A když není obrazovka, nahradí ji hudba. Všimli jsme si, že občas při našem vstupu přeladí čísník žánr na výživný americký pop a roztočí "volume". Na včerejší pizze jsme ovšem médiím prominuli a ponořili se s místními do napjaté atmosféry přímého přenosu z moskevského maratonu. Přišli jsme v posledních minutách, kdy v čele závodu soupeřila trojice Etiopie - Etiopie - Uganda. Fandili jsme společně s nimi, chvílemi celá místnost sborově zajásala a pak zase povzdechla. To když ugandský běžec zakličkoval a předběhl etiopské tahouny, aby jim pak před cílem ještě o pěkný kus utekl. První místo se tak neslavilo, ale tleskalo se zaslouženě všem.