Výlet na ostrov Dek

Nakoupit banány a pomeranče, navařit těstoviny, doplnit lahve s vodou a všechno v předvečer zabalit do naší luxusní papyrové tašky tak, abychom mohli v sobotu před rozedněním vyrazit na jezero. Konkrétně na největší z třiceti sedmi ostrovů jezera Tana proslulý klášterem Narga Selassie.

 Rozespalí avšak odhodlaní jsme se v přístavu sešli s našimi spolucestovateli. Dnešní tým je mezinárodní. Kromě dvou místních kamarádů je to indka Pooji, kanaďanka Delain původem z Řecka a naše trojka Markus z Německa, francouzska Mali a já. Čerstvě upečený chleba "ambaša", který jsme koupili cestou na loď, na sebe nenechal dlouho čekat a po vyplutí jsme se do něj s chutí pustili.

Po tříhodinové plavbě jsme zakotvili u ostrova. Jako první nás přivítali místní rybáři a nabídli otestování papyrové loďky. Mali se na ní vrhla se svou milou mladickou nerozvážností. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak se na nestabilním plavidle drží. Ne že by jí uškodilo se trochu namočit, ale potvůrky billharzie se rády zavrtají do lidské kůže a nejvíce je jich právě u břehu. To jsem ještě netušila, že nám domorodci po obědě uvaří čaj a kávu právě z této vody :)

Tigistu, náš kamarád, dnešní průvodce a také bývalý rybář, měl ovšem vše pod kontrolou a nedovolil Mali vyplout více než půl metru od břehu. A tak vše dobře dopadlo a my vyrazili po schodech ke klášteru, dívčí část s výpravy s elegantní přikrývkou hlavy.

 Mnich nám pečlivě vystavil vstupenku.

Ortodoxní kostel ze 17.století má klasický dvanáctiuhelný půdorys a tvoří ho tři soustředné stavby. Malby v prostřední chodbě tradičně vyprávějí celý starý zákon. Hodiny opřené o dřevěný práh ukazují čtvrt na pět, ačkoli jsme do kláštera dorazili ještě před obědem. Už je to tak, že nejen letopočet, měsíce a dny se počítají jinak než u nás, i etiopský čas je posunutý o šest hodin a dává to smysl. Den nezačíná o půlnoci, nýbrž ráno. V šest hodin našeho času je tu hodina nula a v osm ráno, kdy zpravidla vstávám, to jsou teprve dvě. Vzhledem k blízkosti rovníku je tu celoročně dvanáct hodin světla a dvanáct hodin tmy, vždy od šesti do šesti, takže toto počítání času je více než logické, jen se nám nejednou podařilo dorazit na schůzku s šestihodinovým předstihem:)

 Usměvavý kněz nás ochotně provedl kolem dokola, zabubnoval na buben, který se při mši používá, a rozdal nám dřevěné hole, abychom sami vyzkoušeli jejich použití. Slouží jako podpěrky unaveného těla při dlouhých bohoslužnách. Zda si jimi podepřete hlavu, ruku, rameno či celé tělo, je na vás, použití je bez omezení. Na závěr jsme se vyptali na knězský život a zjistili, že se na tuto dráhu vydal v deseti letech, aby se po letech studia stal knězem. Dnes je mu třicet pět let, má ženu, dvě dcery a syna, sňatek je povolen kněžím, mnichům nikoli.

 Pozvání do klášterního muzea jsme se zaujetím přijali. Prošli jsme brankou do zahrady ke kamennému domečku a čekali před ním. Mnich po chvíli otevřel okénko, aby nám ukázal dva kříže, zlaté a stříbrné ze 17.století. Nuže milé minimuzeum.

 Pomalu se začal ozývat polední hlad a tak jsme přepluli lodí o kus dál a zakotvili u malé vesničky. Pro změnu nás vesele přivítala skupina dětí, která nás až do odjezdu neopustila.

 Na každém rohu se přidávaly další a další děti a zdálo se, že nakonec se s námi na výpravu vesnicí vydalo veškeré obyvatelstvo mladší patnácti let. Děti byly hravé a spontánní, tak jak je to všem dětem společné. O ty nejmenší, které se sotva naučily chodit, se starají starší a střídají si je v nošení na zádech. Zjistili jsme, jaké je jejich oblíbené ovoce a jak chodit šikovně v zablácených stezkách a nakonec jsme si všichni byli vzájemným zpestřením.

  Tigistu je rozený vůdce a rychle si u dětí získal autoritu, takže chvílemi spořádaně pochodovaly kolem nás, jednohlasně zpívaly a tleskaly do rytmu. A nejen pro děti byl autoritou. Na konci vesnice se právě stavěl dům pro učitele, na stavbě pracovali snad všichni místní muži a zdálo se, že to musí mít za odpoledne hotové, klasická dřevěná konstrukce oplácaná hlínou. Tři muži jí kopali, další tři míchali s vodou, další jí přinášeli k domu a plácali na stěny, dohromady jich muselo být dvacet. Na chvíli se zastavili, když jsme procházeli kolem, a se zaujetím poslouchali, jak k nim Tigistu promlouval. V tu chvíli bylo těžké odhadnout, co přesně jim říká, ale získal si pozornost všech a my tušili, že je to něco moudrého nebo kulišáckého tak jak to má ve zvyku. A skutečně, ponoukal je, aby si uvědomili, že opravdové bohatství k nim nepřijde odnikud zvenčí, není na co čekat, mají ho totiž přímo tady, pod nohama. A stavba domu pro učitele je určitě dobrá věc a uvidí, že se jim to vrátí, ne v pěnezích, ale ve vzdělání jejich dětí..

 Pozdní odpoledne se blížilo a my věděli, že je nejvyšší čas vyrazit domů. Večer se zvedají vysoké vlny a nás čekala několikahodinová plavba zpět. Jezero k nám ovšem bylo přátelské stejně jako celý dnešní den, a tak jsme se zabalili do bund a nechali se ukolébat klidným rytmem vodní hladiny ke spánku...

ps.: až se sem vydáte a nebudete vědět coby, doporučuji využít služeb Tigista, zaručeně se budete dobře bavit a možná se dozvíte něco obohacujícího o sobě samých ...  /http://tankwatourethiopia.com/