A po práci legraci 1

Měsíc jsme chodili ode dveří ke dveřím a pátrali po informacích, které by nám pomohly pochopit tohle etiopské městěčko. Cvičili jsme při tom svojí trpělivost, obezřetnost a rychlé jednání. Poznali jsme, že i setkání s úředníkem je setkáním člověka s člověkem a první schůzka bude více než získáním informací jen přátelským poklábosením. Naučili jsme se účinně zbavovat počítačových virů, kterých je ušetřen málokterý počítač ve městě. A pochopili jsme, že ochotných a schopných lidí se smyslem pro dobrou věc je tu dost. Pak jsme dali hlavy dohromady a našli deset obecných principů pro "šťastný a udržitelný život". Je jím doprava, bydlení, komunita, veřejný prostor, udržitelná energie, odpadové hospodářství, voda a potraviny, příroda a ekonomika. Prosperující město by se mělo rozvíjet ve všech těchto směrech a my se k tomu pokusíme přispět svými nápady.

a jak to dnes vypadá?

housing

Pokud se rozhodnete žít v Bahir Daru, máte několik možností jak bydlet. Je-li váš příjem nižší než dva dollary denně (situace velké části obyvatel) a máte pět dětí, nezbyde vám než si postavit nelegální domek ve slumu. Bez koupelny a záchoda, pro vodu budete chodit pár set metrů k veřejnému kohoutku. Budete-li předvídaví, pošlete svoje děti do školy namísto prodávání žvýkaček na ulici. V tomhle domku (max.10m2) žije osmičlenná rodina, situace je nevyhovující, ale není jiné volby. Bydlení pro obyvatele s nízkým příjmem je velkým tématem města i naším.

Populace se rozrůstá nesmírnou rychlostí, téměř každých deset let se zdvojnásobí. Město se na to snaží reagovat, staví se nové domy, ale často ne tím nejšťastnějším způsobem. Přitom by stačilo jen o něco důmyslněji plánovat na začátku a výsledek by mohl vypadat uplně jinak.

Pokud máte milion a půl birrů (korun) v kapse, tak patříte k místní "nejvyšší" vrstvě a můžete si za to koupit domek v této vznikající milionářské čtvrti. Prát a vařit vám bude služebná, budete v bezpečí, protože areál je oplocený a hlídá ho stráž. K tomu si budete muset pořídit pořádný bourák, abyste se sem vůbec dostali(po nezpevněných cestách), protože se nejedná o nic víc než obyčejný satelit za městem, kde nenajdete ani obchod, ani školu. 

sustainable transport

Co je příjemné na nepříliš rozvinuté zemi je fakt, že auto vlastní jen velmi malá část obyvatel a města jimi nejsou přeplněna. Otázkou je, jak tento stav udržet.

Jedním z řešení je podpora hromadné dopravy, která tu dnes víceméně nefunguje. Město sice vlastní tři autobusy, které obsluhují jednu linku, ale ne natolik efektivně, aby se je lidé naučili používat. Většinou nezbývá, než si na ulici stopnout "bažaž" neboli "tuk-tuk"(po indicku), který funguje jako taxik. Ve městě jich nebezpečně rychle přibývá, importují se z Indie a určitě nejsou řešením pro tří set tisícové město.

Pro změnu z Číny se importují kola. Cyklistika je velkým potenciálem pro rovinaté město a udržitelným způsobem dopravy. Stačí jen vytvořit příjemné a bezpečné podmínky pro cyklisty.

Většina obyvatel se ovšem pohybuje převážně pěšky. Ačkoli mnozí z nich nemají na výběr, pěší doprava by beze sporu měla být stále podporovaná. Chodci si také ušetří námahu s opravou kola, Čína hold nedodává nejkvalitnější kousky a není vyjímkou opravovat píchlou duši každý den.

a po práci..

Kolega Alex nás pozval na oběd. Zjišťovali jsme, co se sluší přinést jako poděkování za pozvání a místní nám doporučili nenosit nic Prý to není zvykem a máme pozvání oplatit za pár dní. Alex ovšem nezmínil, že oběd je zároveň narozeninovou oslavou jeho dětí Kaleb a Saron, a tak jsme mohli nakouknout pod rodinnou pokličku.

Po vydatném obědě alá švédský stůl začali přicházet kamarádi a kamarádky Kaleba a Saron. Zatímco my seděli v obývacím pokoji, děti se scházely v dětském pokoji a maminka jim nosila šťávu a domácí chleba. Po hodině musel být dětský pokojík plný k prasknutí a tak maminka zapálila svíčky ve tvaru šestky a jedenáctky a zavolala děti za námi. Čepičky, balonky, bonbony, dort a narozeninový song, nic nechybělo a všechno se dokumentovalo. Oslavenci se fotili na křesle postupně se všemi kamarády za doprovodu "happy birthday". Odměnou za desetiminutový pěvěcký výkon byl sladký dort. Tak sladký, že ho ani můj zmlsaný jazyk nedokázal dostatečně ocenit, zlaté české dobroty.

Netradičním zpestřením pro nás byl kávový obřad. Upražit čerstvá zrnka na ohni, rozemlít (dnes v elektrickém mlýnku, tradičně v hmoždíři), uvařit vodu, zalít postupně tři nálevy a vychutnat si chuť čerstvé kávy pod dýmem aromatické vůně kadidla. Všehovšudy několikahodinový proces, který etiopané nikdy neošidí. Upražit si kávu do zásoby? Kam na takové nápady chodíte... :)

Výlet na ostrov Dek

Nakoupit banány a pomeranče, navařit těstoviny, doplnit lahve s vodou a všechno v předvečer zabalit do naší luxusní papyrové tašky tak, abychom mohli v sobotu před rozedněním vyrazit na jezero. Konkrétně na největší z třiceti sedmi ostrovů jezera Tana proslulý klášterem Narga Selassie.

 Rozespalí avšak odhodlaní jsme se v přístavu sešli s našimi spolucestovateli. Dnešní tým je mezinárodní. Kromě dvou místních kamarádů je to indka Pooji, kanaďanka Delain původem z Řecka a naše trojka Markus z Německa, francouzska Mali a já. Čerstvě upečený chleba "ambaša", který jsme koupili cestou na loď, na sebe nenechal dlouho čekat a po vyplutí jsme se do něj s chutí pustili.

Po tříhodinové plavbě jsme zakotvili u ostrova. Jako první nás přivítali místní rybáři a nabídli otestování papyrové loďky. Mali se na ní vrhla se svou milou mladickou nerozvážností. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak se na nestabilním plavidle drží. Ne že by jí uškodilo se trochu namočit, ale potvůrky billharzie se rády zavrtají do lidské kůže a nejvíce je jich právě u břehu. To jsem ještě netušila, že nám domorodci po obědě uvaří čaj a kávu právě z této vody :)

Tigistu, náš kamarád, dnešní průvodce a také bývalý rybář, měl ovšem vše pod kontrolou a nedovolil Mali vyplout více než půl metru od břehu. A tak vše dobře dopadlo a my vyrazili po schodech ke klášteru, dívčí část s výpravy s elegantní přikrývkou hlavy.

 Mnich nám pečlivě vystavil vstupenku.

Ortodoxní kostel ze 17.století má klasický dvanáctiuhelný půdorys a tvoří ho tři soustředné stavby. Malby v prostřední chodbě tradičně vyprávějí celý starý zákon. Hodiny opřené o dřevěný práh ukazují čtvrt na pět, ačkoli jsme do kláštera dorazili ještě před obědem. Už je to tak, že nejen letopočet, měsíce a dny se počítají jinak než u nás, i etiopský čas je posunutý o šest hodin a dává to smysl. Den nezačíná o půlnoci, nýbrž ráno. V šest hodin našeho času je tu hodina nula a v osm ráno, kdy zpravidla vstávám, to jsou teprve dvě. Vzhledem k blízkosti rovníku je tu celoročně dvanáct hodin světla a dvanáct hodin tmy, vždy od šesti do šesti, takže toto počítání času je více než logické, jen se nám nejednou podařilo dorazit na schůzku s šestihodinovým předstihem:)

 Usměvavý kněz nás ochotně provedl kolem dokola, zabubnoval na buben, který se při mši používá, a rozdal nám dřevěné hole, abychom sami vyzkoušeli jejich použití. Slouží jako podpěrky unaveného těla při dlouhých bohoslužnách. Zda si jimi podepřete hlavu, ruku, rameno či celé tělo, je na vás, použití je bez omezení. Na závěr jsme se vyptali na knězský život a zjistili, že se na tuto dráhu vydal v deseti letech, aby se po letech studia stal knězem. Dnes je mu třicet pět let, má ženu, dvě dcery a syna, sňatek je povolen kněžím, mnichům nikoli.

 Pozvání do klášterního muzea jsme se zaujetím přijali. Prošli jsme brankou do zahrady ke kamennému domečku a čekali před ním. Mnich po chvíli otevřel okénko, aby nám ukázal dva kříže, zlaté a stříbrné ze 17.století. Nuže milé minimuzeum.

 Pomalu se začal ozývat polední hlad a tak jsme přepluli lodí o kus dál a zakotvili u malé vesničky. Pro změnu nás vesele přivítala skupina dětí, která nás až do odjezdu neopustila.

 Na každém rohu se přidávaly další a další děti a zdálo se, že nakonec se s námi na výpravu vesnicí vydalo veškeré obyvatelstvo mladší patnácti let. Děti byly hravé a spontánní, tak jak je to všem dětem společné. O ty nejmenší, které se sotva naučily chodit, se starají starší a střídají si je v nošení na zádech. Zjistili jsme, jaké je jejich oblíbené ovoce a jak chodit šikovně v zablácených stezkách a nakonec jsme si všichni byli vzájemným zpestřením.

  Tigistu je rozený vůdce a rychle si u dětí získal autoritu, takže chvílemi spořádaně pochodovaly kolem nás, jednohlasně zpívaly a tleskaly do rytmu. A nejen pro děti byl autoritou. Na konci vesnice se právě stavěl dům pro učitele, na stavbě pracovali snad všichni místní muži a zdálo se, že to musí mít za odpoledne hotové, klasická dřevěná konstrukce oplácaná hlínou. Tři muži jí kopali, další tři míchali s vodou, další jí přinášeli k domu a plácali na stěny, dohromady jich muselo být dvacet. Na chvíli se zastavili, když jsme procházeli kolem, a se zaujetím poslouchali, jak k nim Tigistu promlouval. V tu chvíli bylo těžké odhadnout, co přesně jim říká, ale získal si pozornost všech a my tušili, že je to něco moudrého nebo kulišáckého tak jak to má ve zvyku. A skutečně, ponoukal je, aby si uvědomili, že opravdové bohatství k nim nepřijde odnikud zvenčí, není na co čekat, mají ho totiž přímo tady, pod nohama. A stavba domu pro učitele je určitě dobrá věc a uvidí, že se jim to vrátí, ne v pěnezích, ale ve vzdělání jejich dětí..

 Pozdní odpoledne se blížilo a my věděli, že je nejvyšší čas vyrazit domů. Večer se zvedají vysoké vlny a nás čekala několikahodinová plavba zpět. Jezero k nám ovšem bylo přátelské stejně jako celý dnešní den, a tak jsme se zabalili do bund a nechali se ukolébat klidným rytmem vodní hladiny ke spánku...

ps.: až se sem vydáte a nebudete vědět coby, doporučuji využít služeb Tigista, zaručeně se budete dobře bavit a možná se dozvíte něco obohacujícího o sobě samých ...  /http://tankwatourethiopia.com/

Posaďte se, prosím

Lvi, opice, hroši, pelikáni, legendy, kostely a příběhy z historie, to všechno a nejen to můžete objevit ukryté v lavičkách, které lemují hlavní třídu vedoucí podél jezera v Bahir Daru. Autorem je místní umělec, který některé kousky podepisuje vyrytím svého jména a telefonního čísla. Potkáte jich desítky a na každé se sedí trochu jinak - co lavička, to originál. Nehledě na umělecké kvality je to bezvadný nápad a taky jediná ulice ve městě, kde si můžete posedět.

 Jak se píše a praví, kdybyste mohli navštívit jen jediné místo v Etiopii a neměli vidět nic jiného, pak jeďte do Lalibely. Neslavnější z lalibelským kostelů, vytesaných do skály, je zobrazen právě na této lavičce(nahoře), resp. jen jeho polovina. Celý kostel má půdorys kříže, což je jedna ze tří místních forem křesťanských staveb. Další dvě jsou kruhová a obdélná, kterou známe z našich měst. Do měsíce se snad přesvědčíme o krásách Lalibely na vlastní oči.

 

 S výhledem na jezero jsme se usadili na další lavičku a pozorovali rybáře na hladině. Ten je zobrazen na jejím opěradle ve své tradiční loďce z papyru. Je obdivuhodné, jak obratně se rybáři na této konstrukci ze svázané suché trávy pohybují, někdy se skoro zdá, že je loďka prakticky pod vodou a oni jakoby chodili po vodě. Na lov vyráží brzy ráno, aby rozhodili sítě. Než je pak vytáhnou, nahánějí ryby do sítí několikerým plácáním pádla o vodní hladinu. To vyplašilo i nás. Nakonec připlouvají s plnými loďkami zpět, aby si obyvatelé města mohli pochutnat na rybím guláši.

 Zájemcům o amharský jazyk poslouží další lavička. Je třeba začít u abecedy, která je podobná té arabské, a u výslovnosti, která některými souhláskami připomíná ptačí skřehotání nebo sibiřské hrdelní zvuky. My na sebe byli hrdí, když se nám po dvoutýdenním tréninku podařilo zvládnout amharské "děkuji" - "amesegenalo".
 

 Vedle jedné olympijské stojí několik reklamních billboardů. Místní mladíci vynálézavě využívají jejich kovovou konstrukci jako outdoor fitness. Přitahují se, ručkují a klábosí. Když ráno probíhám kolem, zdravíme se pokynem hlavy a úsměvem.

 Televize nechybí téměř v žádném místním lokále. A když není obrazovka, nahradí ji hudba. Všimli jsme si, že občas při našem vstupu přeladí čísník žánr na výživný americký pop a roztočí "volume". Na včerejší pizze jsme ovšem médiím prominuli a ponořili se s místními do napjaté atmosféry přímého přenosu z moskevského maratonu. Přišli jsme v posledních minutách, kdy v čele závodu soupeřila trojice Etiopie - Etiopie - Uganda. Fandili jsme společně s nimi, chvílemi celá místnost sborově zajásala a pak zase povzdechla. To když ugandský běžec zakličkoval a předběhl etiopské tahouny, aby jim pak před cílem ještě o pěkný kus utekl. První místo se tak neslavilo, ale tleskalo se zaslouženě všem.

Ze života městské fauny

 Pozoruji mladé pasáčky s proutkem v ruce a vzpomínám na vyprávění babičky, která jako malá vyháněla krávy na pastvu. Hlídání dobytka během dne je úkolem mnoha dětí a s tím bohužel souvisí vysoká negramotnost etiopské populace.

James Bruce, skotský cestovatel, který v 18.století objevil pramen Modrého Nilu, kritizuje ve své knize krutý etiopský způsob pojídání masa ze živého zvířete. Popisuje situaci, kdy tři vojáci odříznou dvě velké porce hovězího z krávy, poté ránu uzavřou naříznutou kůží a pokračují v cestě dál. Bylo nám řečeno, že to není pravda. 
Místní zvyk pojídání syrového masa (z mrtvého dobytka) má údajně původ v době dávných náboženských nepokojů. Obyvatelé, kteří byli nuceni přejít na katolickou víru, utíkali do okolních lesů. Večer, kdy se vařilo a opékalo, je prozrazovaly ohýnky, které byly z města vidět, a mnozí tak byli dopadeni. Aby tedy přečkali v těchto úkrytech v bezpečí, přestali maso tepelně upravovat a naučili se ho jíst syrové. Postupem času si na to zvykli a dnes je syrové jehněčí místní pochoutkou.

Kdopak okupuje etiopské telekomunikace? 

Při pořizování kozího obrázku ke mě pohotově přiskočil mladík, že prý jsou kozy jeho a za fotku mu mám zaplatit. Než mě to stihlo dopálit, prohlásil, že je to vtip a oba jsme se zasmáli.

O co těžší je život lidí, o to méně se dbá na zvířata. Přeprava svázaných koz na střeše autobusu pro mě byla noční můrou. Úsměvnější pak může být domorodec, který naloží kozu na záda jako baťoh a vyrazí na kole do města. Podobně to ostatně dělal můj prastrýček na venkově. Vést ovci na provázku je celkem v pořádku, pokud jí ho přivážete kolem krku. Místní ovšem nepochopitelně preferují provázek na noze, takže ovce pak kulhá o třech nohách a zraněných zvířat je tu k vidění bezpočet. A když není provázek, chopí se jí dva místní každý za jednu přední nohu a ovce pak vykračuje na zadních jako malé dítě mezi nimi. No a transport slepic na tržišti hraničí s týráním zvířat. Alespoň si ale domů donesete celkem čerstvé maso...

Divoce žijící ptactvo je na tom lépe a milovníci ptáků si v okolí jezera Tana přijdou na své. Německá organizace NABU, pro kterou pracujeme, se snaží vytvořit kolem jezera rezervaci Unesco. Jeřáb, kterého má ve znaku, teď pobývá v našich evropských krajinách. V zimě se ale přesune právě sem a tak, pokud mu dokážeme uchránit území pro přezimování v Africe, zachováme si jeřáby i u nás.

Vepřové se tu prakticky nejí, jediného vepříka jsme zahlédli v centru Bahir Daru a majitel se nám ho snažil neodbytně prodat. Pravděpodobně skončí na nějaké bujaré oslavě turistů.

Oslíci a koně přepravují náklad i lidi. Za těžkou práci se jim nedostává uznání a kolikrát se mi jich zželí. Tak jako králi Johanesu I., který v 17.století uzákonil pravidlo, aby každý oslík nesl na hřbetě krom nákladu a jídla pro majitele i svačinu pro sebe a aby si tak mohli odpočinout společně.

Hrochům je hej. Flegmatický pohodář a jedno z nejnebezpečnějších zvířat, pokud se mu ocitnete tváří v tvář, nám nepředvedl žádné vodní radovánky, jak jsme očekávali. Nechal se bez hnutí omývat proudem Modrého Nilu a my ho málem považovali za jeden z balvanů

Při návštěvě organizace Dream light, která se ve městě stará o sběr odpadků, nás u vstupu přivítala tahle opička na provázku. Dost možná si jí přivezli z lesa, což je oficiálně nelegální. Volně žijící opičí rodinku jsme viděli jen jednou.

A koneckonců i my si občas připadáme jako zvířátka k pokoukání. To třeba jít si zaběhat za bílého odpoledne znamená atrakci pro celou ulici a člověk při tom nasbírá desítky kamarádů spoluběžců... :)