See you soon

 Addis Ababa, letiště, 4 hodiny do odletu. Vybírám fotky do posledního příspěvku na blogu a těsně za mými zády se vytvořil hlouček zvědavců, který zaujatě a bezostyšně přihlíží mojí činnosti. Rozumím, že se baví o mě, ačkoli víc nerozluštím. Chování, které bychom doma nazvali troufalým, tady vnímám jako dětské zaujetí, otevřenost, komunikativnost a uvědomuji si, že právě tohle mi bude brzy chybět. 

 Během tříměsíčního pobytu s Mali a Markusem jsme se nedokázali shodnout na tom, který národ si nejvíce stěžuje a negativizuje, zda ten český, německý či francouzský. Každý jsme nekompromisně bojovali za ten svůj a všem nám bylo jasné, že ten místní usměvavý to nebude. Tak tomu alespoň nasvědčoval náš vnější zaujatý pohled. Tváří v tvář nedostatku si člověk uvědomí lépe, co skutečně má, na čem záleží a jak pokřivné dokáží být hodnoty konzumní společnosti. 

Čas odjezdu se pomalu nachýlil. Mysl ještě stále očekává probuzení do teplého afrického rána, skutečností ovšem bude svěží český podzim. Než jsem si vychutnala svojí poslední kávu v její domovině, stihla jsem dokončit mapu města, která snad v budoucnu poslouží turistům.

A pak už nezbývalo než se rozloučit s "městem na břehu jezera" procházkou kolem vody a ponořením se do života místní fauny a flory.

 Addis Abeba, letiště, 3 hodiny do odletu. Hlouček zvědavců za mými zády zjistil, že pěkné obrázky na monitoru nejsou z mojí země, ale z té jejich krásné a bohaté.

 A nezbývalo, než se vydat domů na sever...kdo mě najde v místním dopravním prostředku, dostane za odměnu čerstvou a voňavou kávu....  

brzy naviděnou ;)

Co se dělo v září

Sedmého října dopoledne jsem měla přistát na ruzyňské letiště a touto dobou si užívat kakao a český chléb s máslem a rajčetem ze zahrádky. Věci se ovšem pohnuly nečekaným směrem a já zůstávám o tři týdny déle. Září bylo pracovní a nejen to...co všechno jsme stihli?

Založit zápisník komentářů z ulice...setkání s koníkem je příjemné, setkání s Habešanem někdy více než zábavné, prozatím vede komentář "do you need a boyfriend?"

Navštívili jsme ohňový svátek Meskel, který oslavuje znovunalezení Ježíšova kříže císařovnou Helenou...to bylo tak, že se rozdělal oheň, jehož kouř se stočil a dopadl na místo kříže, který byl několik stovek let neznámo kde a protože zájem o jeho držení byl velký, rozdělil se na čtyři díly a jeden z dílů doputoval do Etiopie. Na počest jeho nalezení se v každé vesnici a městě vztyčuje obrovská hranice, kde skupina kněží a tanečníků v barevných krojích zpívá a tančí.

Prošli jsme se etiopskou krajinou mezi kaktusy

 guávovníky

a kávovníky

 

Dokončili jsme projekt a úspěšně ho odprezentovali před představiteli města

 

Navrhli pár jednoduchých úprav veřejného prostoru

Rozloučili jsme se s kolegy

..i s Fornusi, která se o nás po tři měsíce starala jako o vlastní děti, vařila čaj a kávu, občas vyprala, umyla boty, naučila se pár slov anglicky od nás, my amharsky od ní a pobrečela si, když jsme odjížděli

A rozloučila jsem i s Mali a Markusem, kteří už jsou doma v Německu a ve Francii.

Strávili jsme poslední společný večer v Addis,

kde jsem po třídenní proceduře úspěšně prodloužila víza,

odměnila se Veronica burgrem za trpělivost

 

A šťastně se vrátila domů do Bahir Daru, kde strávím příští dva týdny prací na nové turistické mapě města.

... na viděnou při volbách;)

Kdo si hraje, nezlobí

Po sedavé práci je třeba se protáhnout a tak vyrážíme do ulic. Projít dvě stě metrů tou naší je pěti až desetiminutová akce. Od té doby, co Markus ukázal klukům, že taky umí hrát fotbal, je třeba se s každým bývalým spoluhráčem pozdravit. „Markos, Markos!“ je písnička naší ulice. S mým těžko zapamatovatelným jménem si holky nedělají hlavu, někdo jednoduše vykřikne "forendžíí, forendžíí" (běloch) a z branek se za okamžik seběhnou děti z celé ulice. Pak se všichni chytneme za ruce a jako had se protáhneme na hlavní třídu.

Vyhládlí po práci vyhledáme jednu z našich oblíbených restaurací. V několika už jsme stálými hosty a slečny tuší, co si kdo z nás objedná. Posledně jsem je zmátla, když jsem si neobjednala dobromyslový čaj. Etiopský způsob stolování je sociální událostí, běžně se jí rukou a všichni z jednoho velkého talíře. Jeden zvyk ovšem turistický průvodce nedoporučuje vyzkoušet. Je jím vzájemné krmení se, na znamení dobrého přátelství. Ale jakápak hygiena, když vám kamarád nabídne chutné sousto? ;)

A po jídle oddych na dětském hřišti..

Anebo na ulici, pingpong, fotbálek, billiard, na každém rohu. Menší děti jsou s hračkami velmi vynalézavé, představte si, s čím si hrály ty naše před sto lety. Kuličky, skákací panák v hlíně a honění obruče s klacíkem v ruce. A s novými materiály přicházejí nové možnosti, petanque s víčky od piva a kamínky, provázek jako švihadlo, kačenku na provázku nahradí pet flashka na provázku, no a napíchnout sešlápnutou pet flashku na klacík a nabírat s ní vodu z kaluže? Zábava na půl dne :) Skutečný trénink tvořivosti, pokaždé se musím zamyslet nad množstvím hraček, kterým obklupujeme naše děti..

Kdo najde Mali v bazénu?

Přitáhnout pozornost širokého okolí je snadné, zpočátku nepříjemné, ale člověk se brzy adaptuje a najde si hravou cestu, jak s místními vyjít. Úsměv, pozdrav, pomrkávání, "denadeš?" (jak se máte?), "denanen" (dobře, dobře), "ou,..amhariňa?" (mluvíte amharsky?), "tiniš, tiniš" (trochu), taková je každodenní komunikace na ulici, ve srovnání se severskými chladnými tvářemi více než příjemná. A tu nepříjemnou vyřeší humor, "where are you going?" ptá se nás co minutu každý tuktuk, který nás míjí. "Addis abeba" je odpověď, která dá jasně najevo "díky, nechceme svézt :)".

Nicméně svléci se do bikin na koupališti mezi padesáti místními muži (a dvěma ženami v plavkách, které by se daly nazvat minišaty) chtělo kuráž. Nepřehlédnutelnost, zvláštní pocit vyvolané pozornosti a očekávání, co se bude dít...a pak "hop do vody" a namočeni jsme v tom všichni;)

..a po hravém dni spokojeně tuk-tukem domů, "very konžo decoration" rozloučili jsme se s řidičem (konžo - krásný) a vyrazili pozdravit děti z naší ulice...

Tam, kde se dobře žije

 Péče o slabší, pracovitost, svědomitost, soucit, radost ze života. Ženy mají stejné práva jako muži, vzdělání je budoucnost, všechna náboženství jsou jedno. Pracuje ten, kdo může. O nemocné a staré je postaráno. Všichni jsou vítáni, k návštěvě i životu, každý může kdykoli odejít. Taková je vesnička Awra Amba, komunita o několika stech obyvatelích, kterou založil dr. Zumra před několika lety a kam jsme se v sobotu vydali odpočinout si od města a nasát klid a harmonii místního života..

Hodinová cesta minibusem na severovýchod od Bahir Daru utekla jako voda a my se nechali vyložit uprostřed kukuřičných a teffových polí. Před námi se táhla prašná dvou-kilometrová cesta a jakmile jsme vykročili směrem k vesnici, nabyla jsem pocitu, že jsem doma. Těžko popsat proč, ale bylo to silné...míjeli jsme pasáčky krav, lidé pracující na poli, kolemjdoucí.. "selam no" zdravili jsme se vzájemně pokynutím hlavy a úsměvem, jakobychom se tu potkávali denně. Rázem jsem se ocitla na malé české dědině, kde se všichni znají a život běží pomalu, klidně a nenuceně spokojeně..

V domečku se střechou ze suché trávy se uchovává teff pro výrobu injery. Když se staví dům, pomáhá celá vesnice tak jako při jiných činnostech. Zjednodušeně se dá říci, že všechno patří všem. Hospodaří se formou kolektivního vlastnictví, vesnice je do velké míry potravinově nezávislá a výdělek za každý rok se stejným dílem rozdělí mezi jednotlivé rodiny.

 Po vesnici nás provedla mladá slečna, představila nám školu, knihovnu, dům pro staré, jeden z místních obytných domů a výrobu plátna, které je jedním ze zdrojů obživy komunity. Celý proces probíhá manuálně na jednoduchých strojích, od výroby příze a plátna po hotový výrobek, šaty a šály.

 

 Před návštěvou dr.Zumry jsme se osvěžili čajem v místní "hostinci", dali se do řeči s několika Izraelskými dobrovolníky, kteří pracují v Gondaru a po ochutnávce čerstvě upečného chleba se všichni vydali do domu zakladatele komunity..

 Povídali jsme si o jeho dětství, jak se zrodilo jeho sociální smýšlení, o izraelských kibucích, které fungují na podobném principu, i o současném trendu vzniku takových komunit všude na světě a nakonec jsme našli odvahu zeptat se i na jeho výstřední zelenou čepici :) A kdepak, není to žádný dar od západního turisty, tyhle čepky se tu odedávna vyrábí...

 ..několik slov k zamyšlení od moudrého muže: "Nejvíce v životě trpím, když nemůžu pomoci lidem, kteří to potřebují", "Trestem nenapravíš člověka, nýbrž zapříčiníš pomstuchtivost", "Vykonávání ženské práce nezměnilo moje pohlaví, nýbrž mojí nevědomost", tady se hodí zmínit postavení ženy v etiopské společnosti, které je oficiálně rovné muži, ale v praxi to tak docela nefunguje a podřízení ženy je všude cítit. Marně tu třeba hledám muže, který by kdy vařil nebo pražil kávu..

 Obraz v knihovně, který znázorňuje všechna světová náboženství jako sobě rovná. Komunita je známá jako nenáboženská, což je hlavním důvodem jejího vyloučení z většinové etiopské společnosti..

 Zatímco jsme rozprávěli se Zumrou, Tigistu čekal venku, bavil děti a děti bavily jeho. Posadila jsem se do kroužku mezi ně a sledovala jejich hru. Když jsem vyndala foťák z batohu a poprvé cvakla, začal se za mnou tvořit hlouček zvědavců. Na to už jsem si zvykla, že si chce každý ošahat obrázek na displeji. Co jsem ale nečekala, byl zástup dobrovolně pózujících modelů. Chvíli mi trvalo, než jsem prokoukla tuhle hru a její hráče - upřený pohled do foťáku a kamenný postoj bez hnutí na znamení, že mam cvaknout...po tom "klik" a vyfocený utíkal ke mě zkontrolovat, jak to dopadlo...po pravdě bych u téhle zábavy s dětma vydržela do setmění... 

 Ale čas kvapil, prodlužující se stíny oznamovaly blížící se večer a cesta domů byla dlouhá.... kráčeli jsme se s Mali a Haju beze slov a cítili jsme, že se nám odtud vůbec nechce... klidná a naplněná mysl, vyjímečný den..

 http://www.awraamba.com/