Kdo si hraje, nezlobí

Po sedavé práci je třeba se protáhnout a tak vyrážíme do ulic. Projít dvě stě metrů tou naší je pěti až desetiminutová akce. Od té doby, co Markus ukázal klukům, že taky umí hrát fotbal, je třeba se s každým bývalým spoluhráčem pozdravit. „Markos, Markos!“ je písnička naší ulice. S mým těžko zapamatovatelným jménem si holky nedělají hlavu, někdo jednoduše vykřikne "forendžíí, forendžíí" (běloch) a z branek se za okamžik seběhnou děti z celé ulice. Pak se všichni chytneme za ruce a jako had se protáhneme na hlavní třídu.

Vyhládlí po práci vyhledáme jednu z našich oblíbených restaurací. V několika už jsme stálými hosty a slečny tuší, co si kdo z nás objedná. Posledně jsem je zmátla, když jsem si neobjednala dobromyslový čaj. Etiopský způsob stolování je sociální událostí, běžně se jí rukou a všichni z jednoho velkého talíře. Jeden zvyk ovšem turistický průvodce nedoporučuje vyzkoušet. Je jím vzájemné krmení se, na znamení dobrého přátelství. Ale jakápak hygiena, když vám kamarád nabídne chutné sousto? ;)

A po jídle oddych na dětském hřišti..

Anebo na ulici, pingpong, fotbálek, billiard, na každém rohu. Menší děti jsou s hračkami velmi vynalézavé, představte si, s čím si hrály ty naše před sto lety. Kuličky, skákací panák v hlíně a honění obruče s klacíkem v ruce. A s novými materiály přicházejí nové možnosti, petanque s víčky od piva a kamínky, provázek jako švihadlo, kačenku na provázku nahradí pet flashka na provázku, no a napíchnout sešlápnutou pet flashku na klacík a nabírat s ní vodu z kaluže? Zábava na půl dne :) Skutečný trénink tvořivosti, pokaždé se musím zamyslet nad množstvím hraček, kterým obklupujeme naše děti..

Kdo najde Mali v bazénu?

Přitáhnout pozornost širokého okolí je snadné, zpočátku nepříjemné, ale člověk se brzy adaptuje a najde si hravou cestu, jak s místními vyjít. Úsměv, pozdrav, pomrkávání, "denadeš?" (jak se máte?), "denanen" (dobře, dobře), "ou,..amhariňa?" (mluvíte amharsky?), "tiniš, tiniš" (trochu), taková je každodenní komunikace na ulici, ve srovnání se severskými chladnými tvářemi více než příjemná. A tu nepříjemnou vyřeší humor, "where are you going?" ptá se nás co minutu každý tuktuk, který nás míjí. "Addis abeba" je odpověď, která dá jasně najevo "díky, nechceme svézt :)".

Nicméně svléci se do bikin na koupališti mezi padesáti místními muži (a dvěma ženami v plavkách, které by se daly nazvat minišaty) chtělo kuráž. Nepřehlédnutelnost, zvláštní pocit vyvolané pozornosti a očekávání, co se bude dít...a pak "hop do vody" a namočeni jsme v tom všichni;)

..a po hravém dni spokojeně tuk-tukem domů, "very konžo decoration" rozloučili jsme se s řidičem (konžo - krásný) a vyrazili pozdravit děti z naší ulice...

Tam, kde se dobře žije

 Péče o slabší, pracovitost, svědomitost, soucit, radost ze života. Ženy mají stejné práva jako muži, vzdělání je budoucnost, všechna náboženství jsou jedno. Pracuje ten, kdo může. O nemocné a staré je postaráno. Všichni jsou vítáni, k návštěvě i životu, každý může kdykoli odejít. Taková je vesnička Awra Amba, komunita o několika stech obyvatelích, kterou založil dr. Zumra před několika lety a kam jsme se v sobotu vydali odpočinout si od města a nasát klid a harmonii místního života..

Hodinová cesta minibusem na severovýchod od Bahir Daru utekla jako voda a my se nechali vyložit uprostřed kukuřičných a teffových polí. Před námi se táhla prašná dvou-kilometrová cesta a jakmile jsme vykročili směrem k vesnici, nabyla jsem pocitu, že jsem doma. Těžko popsat proč, ale bylo to silné...míjeli jsme pasáčky krav, lidé pracující na poli, kolemjdoucí.. "selam no" zdravili jsme se vzájemně pokynutím hlavy a úsměvem, jakobychom se tu potkávali denně. Rázem jsem se ocitla na malé české dědině, kde se všichni znají a život běží pomalu, klidně a nenuceně spokojeně..

V domečku se střechou ze suché trávy se uchovává teff pro výrobu injery. Když se staví dům, pomáhá celá vesnice tak jako při jiných činnostech. Zjednodušeně se dá říci, že všechno patří všem. Hospodaří se formou kolektivního vlastnictví, vesnice je do velké míry potravinově nezávislá a výdělek za každý rok se stejným dílem rozdělí mezi jednotlivé rodiny.

 Po vesnici nás provedla mladá slečna, představila nám školu, knihovnu, dům pro staré, jeden z místních obytných domů a výrobu plátna, které je jedním ze zdrojů obživy komunity. Celý proces probíhá manuálně na jednoduchých strojích, od výroby příze a plátna po hotový výrobek, šaty a šály.

 

 Před návštěvou dr.Zumry jsme se osvěžili čajem v místní "hostinci", dali se do řeči s několika Izraelskými dobrovolníky, kteří pracují v Gondaru a po ochutnávce čerstvě upečného chleba se všichni vydali do domu zakladatele komunity..

 Povídali jsme si o jeho dětství, jak se zrodilo jeho sociální smýšlení, o izraelských kibucích, které fungují na podobném principu, i o současném trendu vzniku takových komunit všude na světě a nakonec jsme našli odvahu zeptat se i na jeho výstřední zelenou čepici :) A kdepak, není to žádný dar od západního turisty, tyhle čepky se tu odedávna vyrábí...

 ..několik slov k zamyšlení od moudrého muže: "Nejvíce v životě trpím, když nemůžu pomoci lidem, kteří to potřebují", "Trestem nenapravíš člověka, nýbrž zapříčiníš pomstuchtivost", "Vykonávání ženské práce nezměnilo moje pohlaví, nýbrž mojí nevědomost", tady se hodí zmínit postavení ženy v etiopské společnosti, které je oficiálně rovné muži, ale v praxi to tak docela nefunguje a podřízení ženy je všude cítit. Marně tu třeba hledám muže, který by kdy vařil nebo pražil kávu..

 Obraz v knihovně, který znázorňuje všechna světová náboženství jako sobě rovná. Komunita je známá jako nenáboženská, což je hlavním důvodem jejího vyloučení z většinové etiopské společnosti..

 Zatímco jsme rozprávěli se Zumrou, Tigistu čekal venku, bavil děti a děti bavily jeho. Posadila jsem se do kroužku mezi ně a sledovala jejich hru. Když jsem vyndala foťák z batohu a poprvé cvakla, začal se za mnou tvořit hlouček zvědavců. Na to už jsem si zvykla, že si chce každý ošahat obrázek na displeji. Co jsem ale nečekala, byl zástup dobrovolně pózujících modelů. Chvíli mi trvalo, než jsem prokoukla tuhle hru a její hráče - upřený pohled do foťáku a kamenný postoj bez hnutí na znamení, že mam cvaknout...po tom "klik" a vyfocený utíkal ke mě zkontrolovat, jak to dopadlo...po pravdě bych u téhle zábavy s dětma vydržela do setmění... 

 Ale čas kvapil, prodlužující se stíny oznamovaly blížící se večer a cesta domů byla dlouhá.... kráčeli jsme se s Mali a Haju beze slov a cítili jsme, že se nám odtud vůbec nechce... klidná a naplněná mysl, vyjímečný den..

 http://www.awraamba.com/