Tam, kde se dobře žije

 Péče o slabší, pracovitost, svědomitost, soucit, radost ze života. Ženy mají stejné práva jako muži, vzdělání je budoucnost, všechna náboženství jsou jedno. Pracuje ten, kdo může. O nemocné a staré je postaráno. Všichni jsou vítáni, k návštěvě i životu, každý může kdykoli odejít. Taková je vesnička Awra Amba, komunita o několika stech obyvatelích, kterou založil dr. Zumra před několika lety a kam jsme se v sobotu vydali odpočinout si od města a nasát klid a harmonii místního života..

Hodinová cesta minibusem na severovýchod od Bahir Daru utekla jako voda a my se nechali vyložit uprostřed kukuřičných a teffových polí. Před námi se táhla prašná dvou-kilometrová cesta a jakmile jsme vykročili směrem k vesnici, nabyla jsem pocitu, že jsem doma. Těžko popsat proč, ale bylo to silné...míjeli jsme pasáčky krav, lidé pracující na poli, kolemjdoucí.. "selam no" zdravili jsme se vzájemně pokynutím hlavy a úsměvem, jakobychom se tu potkávali denně. Rázem jsem se ocitla na malé české dědině, kde se všichni znají a život běží pomalu, klidně a nenuceně spokojeně..

V domečku se střechou ze suché trávy se uchovává teff pro výrobu injery. Když se staví dům, pomáhá celá vesnice tak jako při jiných činnostech. Zjednodušeně se dá říci, že všechno patří všem. Hospodaří se formou kolektivního vlastnictví, vesnice je do velké míry potravinově nezávislá a výdělek za každý rok se stejným dílem rozdělí mezi jednotlivé rodiny.

 Po vesnici nás provedla mladá slečna, představila nám školu, knihovnu, dům pro staré, jeden z místních obytných domů a výrobu plátna, které je jedním ze zdrojů obživy komunity. Celý proces probíhá manuálně na jednoduchých strojích, od výroby příze a plátna po hotový výrobek, šaty a šály.

 

 Před návštěvou dr.Zumry jsme se osvěžili čajem v místní "hostinci", dali se do řeči s několika Izraelskými dobrovolníky, kteří pracují v Gondaru a po ochutnávce čerstvě upečného chleba se všichni vydali do domu zakladatele komunity..

 Povídali jsme si o jeho dětství, jak se zrodilo jeho sociální smýšlení, o izraelských kibucích, které fungují na podobném principu, i o současném trendu vzniku takových komunit všude na světě a nakonec jsme našli odvahu zeptat se i na jeho výstřední zelenou čepici :) A kdepak, není to žádný dar od západního turisty, tyhle čepky se tu odedávna vyrábí...

 ..několik slov k zamyšlení od moudrého muže: "Nejvíce v životě trpím, když nemůžu pomoci lidem, kteří to potřebují", "Trestem nenapravíš člověka, nýbrž zapříčiníš pomstuchtivost", "Vykonávání ženské práce nezměnilo moje pohlaví, nýbrž mojí nevědomost", tady se hodí zmínit postavení ženy v etiopské společnosti, které je oficiálně rovné muži, ale v praxi to tak docela nefunguje a podřízení ženy je všude cítit. Marně tu třeba hledám muže, který by kdy vařil nebo pražil kávu..

 Obraz v knihovně, který znázorňuje všechna světová náboženství jako sobě rovná. Komunita je známá jako nenáboženská, což je hlavním důvodem jejího vyloučení z většinové etiopské společnosti..

 Zatímco jsme rozprávěli se Zumrou, Tigistu čekal venku, bavil děti a děti bavily jeho. Posadila jsem se do kroužku mezi ně a sledovala jejich hru. Když jsem vyndala foťák z batohu a poprvé cvakla, začal se za mnou tvořit hlouček zvědavců. Na to už jsem si zvykla, že si chce každý ošahat obrázek na displeji. Co jsem ale nečekala, byl zástup dobrovolně pózujících modelů. Chvíli mi trvalo, než jsem prokoukla tuhle hru a její hráče - upřený pohled do foťáku a kamenný postoj bez hnutí na znamení, že mam cvaknout...po tom "klik" a vyfocený utíkal ke mě zkontrolovat, jak to dopadlo...po pravdě bych u téhle zábavy s dětma vydržela do setmění... 

 Ale čas kvapil, prodlužující se stíny oznamovaly blížící se večer a cesta domů byla dlouhá.... kráčeli jsme se s Mali a Haju beze slov a cítili jsme, že se nám odtud vůbec nechce... klidná a naplněná mysl, vyjímečný den..

 http://www.awraamba.com/